|
SUPERMARKETY NEJSOU SUPER
Vzhledem ke stále probíhající diskuzi o výstavbě nového supermarketu v našem městě a vzhledem k výskytu mnoha mýtů a nepravd, jsme pro Vás připravili malý pohled do zákulisí úspěchu nadnárodních obchodních řetězců.
Slogan "Vždy nízké ceny" je tím, který nejvíce láká potenciální zákazníky do útrob obřích prodejen. Mýtus nízkých cen je používán nejčastěji při rozjezdu nové velké prodejny - ve chvíli, kdy začne místní konkurence upadat, ceny se zvýší. V té chvíli ale už nemají lidé v okolí možnost nakupovat nikde jinde (v dostupné vzdálenosti) než právě v hyper- nebo supermarketu.
Nadnárodní společnosti často používají tzv. loupeživé ceny, tj. prodávají za cenu nižší, než je cena výrobní. Rozdíl mezi cenami si pak dají do nákladů na reklamu. V září 2000 nařídil německý antimonopolní úřad třem velkým maloobchodním řetězcům působícím na tamním trhu (Aldi, Lidl a Wal-Mart) zvýšit ceny. Sítě hypermarketů totiž prodávaly základní potraviny jako mléko, olej či mouku za nižší ceny, než za jaké je nakoupily od dodavatelů. "Přínos pro kupující v podobě nižších cen je okrajový a dočasný, ale omezování menších prodejců těmito nefér překážkami je zjevné a trvalé," prohlásil úřad.
Hypermarkety a supermarkety nabízejí především zboží od velkých nadnárodních firem a nemají zájem podporovat místní malovýrobce. Cenový diktát donutí řadu malých prodejců k propouštění či úplnému krachu. Jelikož malé obchody měly tendenci brát zboží od místních výrobců, přijde tak o práci v regionu i část zaměstnanců pracujících v prvovýrobě a zpracovatelském průmyslu. Studie Státní univerzity v Iowě prokázala, že každé nové místo vytvořené firmou Wal-Mart znamená v důsledku ztrátu 1,5 pracovního místa. Za obchodní úspěch prodejních gigantů tak platíme podporou v nezaměstnanosti pro lidi, kteří jejich vinou přijdou o práci.
Důležité také je, že zatímco zisky místních maloobchodníků a výrobců jsou zpětně investovány v rámci regionu, zisky hypermarketů se přelévají za hranice regionů i států.
Pokud se rozhodnou obrátit se na místní producenty, mohou si diktovat ceny i podmínky. Například v případě ovoce a zeleniny budou požadovat raději velké množství jednoho druhu, plodiny co největší a nejkrásnější - na vzhledu při prodeji přece nejvíc záleží. Takové lze docílit nejlépe v chemicky hnojené a ošetřované monokultuře. Supermarkety tak nepřímo ovlivňují způsob hospodaření směrem sociálně i ekologicky nepříznivým. Tlačení cen k nejnižší možné hranici negativně ovlivňuje kvalitu i u jiných výrobků (uzeniny, sýry).
Vedle výhod souvisejících s velikostí těchto společností (nižší provozní náklady, peníze na expanzi, detailně vypracovaná public relations a reklamní strategie, dokonalejší know-how atd.) dosahují obchodní řetězce nižší hladiny cen také hromadným odběrem zboží od výrobců. To jim umožňuje velmi tvrdé jednání a výrobci musí platit za to, aby jejich zboží bylo do obchodní sítě velkých prodejen vůbec zařazeno. Někdy jsou výrobci nuceni platit tzv. "nájem", údajně proto, aby si zajistili, že jejich výrobek bude vystaven na dobrém místě, aby se lépe prodával.
Tvrzení o nižších cenách v těchto prodejnách rozhodně neplatí plošně. Týká se jen malé časti položek běžné každodenní potřeby (toaletní papír, pečivo, máslo atd.), u nichž zná většina kupujících obvyklé ceny a může je tak porovnávat s cenami konkurence. Americká reklamní asociace přinutila v roce 1997 společnost Wal-Mart, aby přestala používat slogan "Vždy, ale opravdu vždy nízké ceny!", protože se zjistilo, že tyto ceny se týkají jen 1500 nejlevnějších položek, zatímco dalších 80 000 druhů zboží je vysoce ziskových.
Strategie, jak vytáhnout ze zákazníka co nejvíce peněz, je u obřích společností propracovaná do detailů, na první pohled netušených. Zde je několik příkladů: pečivo se umís'uje do zadní části prodejny, tak aby zákazník při cestě za rohlíky prošel kolem dražšího sortimentu. Úzké uličky mezi regály jsou úzké právě proto, abyste jimi procházeli dostatečně pomalu. Velké vozíky vytvářejí optický klam malého nákupu. Sladkosti bývají umístěny v blízkosti front u pokladen a nabízejí tak dětem dostatek času k tomu, aby přinutily rodiče k jejich koupi. Fronty u pokladen jsou uměle udržovány tím, kolik pokladen je právě v provozu. Méně známé nebo dražší zboží naleznete v regálech ve výši očí tak, aby upoutalo vaši pozornost, zatímco to známé nebo levnější bude pravděpodobně na úrovni podlahy.
Zajímavou kapitolou je i vztah těchto firem ke svým zaměstnancům. Tyto obchodní řetězce většinou produkují armádu nízce kvalifikovaných pracovníků, většinou žen, často pracujících na snížený úvazek, s velice slabým platem a obvykle bez možnosti organizovat se v odborech. Existence řady zaměstnanců na částečný úvazek - lidí "na jedno použití" - umožňuje držet v šachu i pracovníky na plný úvazek a tlačit je k vyšším výkonům za nižší mzdy.
K zadávání výroby svého zboží si firma vybírá země minimálně "zatížené" mzdovými, zdravotními, bezpečnostními a ekologickými předpisy. Velkou část vyrábí asijské manufaktury, které zaměstnávají převážně děti, případně vězně. Televizní stanice NBC přinesla v roce 1997 reportáž o otřesných podmínkách v továrně na oděvy v Bangladéši, ve které pracovali pro Wal-Mart chlapci a dívky ve věku 9 až 12 let dlouho do noci za 5 centů na hodinu, načež nabídla divákům záběry z Číny, na kterých pro změnu vězni našívali na oblečení určené pro Wal-Mart cedulku "Made in America".
Prvotní škoda z výstavby supermarketů a hypermarketů plyne z jejich charakteru. Jsou zásadně jednopodlažní a rovněž parkoviště vyžadují jednoúrovňová. Znamená to obrovský zábor plochy, narušuje se tím účelná sevřenost sídla, město se rozlézá do krajiny.
Hlavním zlem je pak automobilismus se všemi jeho dalšími důsledky. Ten je podmínkou rozvoje hypermarketů a zároveň se sám jejich existencí dál rozvíjí. Lidé jsou nalákáni reklamou, nuceni překonávat větší vzdálenosti nežli mohou vykonat pěšky a tím k investici do automobilů. Jsou vtaženi do honičky "peníze - spotřeba", úplně "zblbnou" a jsou nakonec ochotni jet přes půl města jen kvůli tomu, že v Tescu mají na výběr o pár sýrů víc než v Delvitě. Auta potřebují silnice a už se zabírají další plochy půdy, znešvařuje se další kus krajiny.
K zjevným dopadům supermarketů na životní prostředí patří spotřeba paliv při dopravě zboží a nadměrné využívání obalů. Zatímco drobní obchodníci si své zboží většinou obstarávají v okolí svého působiště, tak zboží prodávané v hyper- a supermarketech se nakupuje ve velkém a následně přepravuje v kamionech na značné vzdálenosti. Každý řetězec má centrální sklad, do kterého se z celé republiky sváží zboží a pak se zase do celé republiky rozváží. Environmentální škody působené tímto rozbujelým transportem zůstávají nezaplaceny.
Významné vlivy velkoplošných maloobchodních zařízení vedly v evropských zemích k vydání zákonných předpisů, které rozvoj těchto zařízení reglementují a předepisují jim určité lokality. Tyto zásahy nesměřují na ovlivňování hospodářské soutěže, ale cílí na zajištění urbanistických kvalit a vyloučení škod na životním prostředí. Jsou země, které povolují nové obchody pouze jako kvalitnější náhradu za krachující obchodní síť, a tím udržují rovnováhu nabídky a poptávky.
Snadno si také domyslíme, že kupní síla obyvatelstva je více méně pevná, nenafoukne se každým novým obchodem, člověk, který dnes nakupuje v hypermarketu, nemůže zároveň nakupovat v dřívějším obchodě a už se rozjede lavina příčin a následků: tímto přesunem nakupujících přestanou být malé obchody rentabilní, postupně mizí, teprve nedávno oživená náměstí se umrtvují, majitelé přestanou své obchůdky výhodně pronajímat, nemají peníze na opravy, domy šednou, chátrají... Hypermarkety, které odsávají z tradičních nákupních míst kupní sílu, působí tedy jaksi druhotnou škodu tím, že poškozují centra tradičních sídel.
O samotném vzhledu těchto staveb, s přilehlými parkovišti pro tisíce automobilů, se snad ani nemá smysl rozepisovat. "Už někdo z vás někdy viděl hypermarket, který by nebyl ošklivý?" ptá se britský sociolog John Seymour.
Pro nadnárodní společnosti jsou prioritou momentální zisky, osudy lidí a míst je nezajímají, jsou kdykoli připraveny odejít jinam. Tomu odpovídá i způsob výstavby - jedná se vesměs o laciné stavby s omezenou dobou životnosti, s pokleslým architektonickým řešením, zaměřeným na efekt bez skutečné hodnoty, prodejny často ani nepatří té společnosti, ale je v ní pouze v nájmu. Staví tam, kde přilákají co nejvíce solventních a především motorizovaných zákazníků, a neberou přitom v potaz dlouhodobější potřeby a zájmy místa a jeho obyvatel. Ve většině západoevropských zemí dnes urbanisté, sociologové, geografové a ekonomové sestavují podrobné plány, kolik si město může dovolit hypermarketů a supermarketů a za jakých podmínek, aniž by to způsobilo chaos a nevratné škody. U nás však místní samospráva jen zřídkakdy klade investorovi nějaké podmínky, týkající se např. umístění, velikosti či vzhledu. Obchodní řetězce mají obrovskou ekonomickou moc a je veřejným tajemstvím, že se jejich zástupci přátelí s místními politiky, žádají úlevy a argumentují svým přínosem pro ekonomiku (dalším faktorem, který hraje v jejich prospěch, bývá nezájem občanů o dění ve své obci). V řadě případů prosazují své zájmy bezohledným způsobem, bez ohledu na mínění občanů a někdy i bez ohledu na zákony.
V zásadě jsou pro nás typy staveb označované jako hypermarket či supermarket implantáty škodící krajině, městům, lidem, nástroji, kterými jsou lidé postupně vtahováni do osobní nesvobody. Těm, kteří už vědí, oč jde, zbývá čestná role se proti tomu postavit.
z materiálů Nesehnutí sestavil Petr Brožek
|